💞Život psaný srdcem, jehož polovina patří nejlepšímu příteli člověka💞
Moje cesta ke zvířatům nezačala velkým plánem, ale dětskou touhou po zvířecím parťákovi. Už jako malá holka jsem toužila po společnosti živých tvorů, a tak se u nás doma střídaly andulky, křečci, morčata, potkani, osmáci, kočky a další zvířata. O každé zvířátko jsem se starala s láskou, ale hluboko v srdci se ukrýval ten největší dětský sen – touha po vlastním psovi.
Ten sen dostal reálnou podobu v roce 1988, když mi bylo sedm let. Rodiče tehdy domů přivedli Besinu, úžasnou fenu německého ovčáka, která se stala mojí průvodkyní na dlouhých čtrnáct let. Besina mě naučila všechno, co chovatel v začátcích potřebuje: porozumět psí duši a řeči psího těla, vnímat psa jako nejlepšího přítele a pochopit základy poslušnosti a ovladatelnosti. Na naší vesnici měl tehdy ovčáka snad každý. Chodila jsem venčit i psy od všech možných sousedů a právě tehdy jsem si uvědomila zásadní věc – jeden pes mi nikdy nebude stačit. Zjistila jsem, že mít doma dva nebo tři psy znamená neskutečnou dávku radosti a té nejlepší společnosti.
Skutečný osudový zvrat ale přišel v roce 1998, kdy do mého života vstoupila Kosmina – kříženka jezevčíka. Doma sice její příchod zpočátku nevyvolal velké nadšení, ale rodina věděla, že se o svá zvířata umím stoprocentně postarat, a tak nakonec polevili. Kosmina nám všem okamžitě ukradla srdce. Byla naším osudovým psem a nevědomky odstartovala moji celoživotní slabost pro dlouhosrsté jezevčíky. Tehdy, ještě jako nezkušení venkovští chovatelé, jsme na Kosmince odchovali jeden vrh, abychom si z něj mohli nechat fenku Kometu. Kometa byla sice vesnický mišmaš, ale její kouzlo bylo tak podmanivé, že jezevčíkům propadla i moje maminka.
Zkušenost s Kosminkou mě však posunula dál. Přestože byla úžasná, věděla jsem, že vidět oba rodiče, kteří vypadají jako jezevčíci, nestačí k tomu, abyste doma měli opravdového jezevčíka. V genech se totiž může ukrývat cokoliv jiného. Rozhodla jsem se, že moji další psi už budou mít výhradně průkaz původu (PP). Moje první kroky v chovu s PP mě zavedly k úplně jinému plemeni – v roce 2001 jsem si pořídila majestátní německou dogu Jamba. Jambo byl pes se skvělou povahou, ale jeho odchod mi přinesl bolestné poznání. Dožil se pro dogy průměrných osmi let, což pro mě bylo zoufale málo. Když nám pak náhle v sedmi letech odešla i naše milovaná Kometka, věděla jsem naprosto bezpečně, že se musím vrátit k jezevčíkům. Jsou to pro mě dokonalí psi a věděla jsem, že chci jít cestou čistokrevného chovu.
V roce 2007 jsem si přivezla fenku Zambi a právě s ní se začala psát skutečná historie mé chovatelské stanice. Chov zvířat pro mě nikdy nebyl jen koníček. Už od dob mých dětských chovů drobných hlodavců a ptactva mě naplňovalo přivádět na svět nový život. Miluji ten moment zrození, vnímám jej jako ten nejkrásnější zázrak přírody.
Zambi se stala legendou a symbolem mého chovatelského vrcholu. Byla to neuvěřitelně univerzální fena. Společně jsme získaly nespočet titulů, Zambi se stala Českým šampionem krásy i Českým šampionem práce. Prošly jsme mnoha národními i mezinárodními soutěžemi a dosáhly úspěchu, který se chovateli povede třeba jen jednou za život – vyhrály jsme Memoriál Rudolfa Kristla, jednu z nejtěžších všestranných soutěží pro jezevčíky v Evropě. Zambi se stala vůbec první a dodnes zůstává zároveň i poslední vítězkou této soutěže ve svém plemeni.
Společně s fenkou Beauty a psem Xichtíkem položila dokonalé základy mého chovu. S Beauty a Xichtíkem jsem sice takových hvězdných triumfů nedosáhla, ale zasloužili se o obrovský rozvoj mé chovatelské práce. Všechny tyto psy dodnes s hrdostí držím v rodokmenech své smečky a jsem vesmíru vděčná za tyto dokonalé jezevčí kořeny, které mohu předávat do dalších generací našich odchovů. Snoubí se v nich nejen krása a výborné pracovní vlohy, ale především dokonalé povahové rysy.
Chovatelská cesta je však plná hledání a někdy i slepých uliček. V roce 2018 mě moje vášeň pro nízkonohá plemena s dlouhým tělem zavedla k Welsh Corgi Pembroke. Chov tohoto ovčáckého plemene však byl pro mě velkým zklamáním. Narazila jsem na velké problémy s přirozenou reprodukcí, krytí bylo komplikované a téměř každý porod končil císařským řezem. Co však bylo horší, povaha těchto psů a jejich agresivita ve smečce byly pro můj styl chovu naprosto nepřípustné. Zklamání podtrhlo i chování lidí a klubu kolem tohoto plemene. Jak rychle jsem s nimi začala, tak rychle jsem chov ukončila a vrátila se tam, kde je mé srdce doma – k jezevčíkům, kteří zůstali středobodem mého vesmíru.
A pak přišel rok 2024. Rok, kdy jsem si splnila další velký celoživotní sen a pořídila si plemeno, které je veřejnosti téměř neznámé a kynology skoro zapomenuté – Skye terriera. Moji fenku Barbuchu. Moji přátelé z kynologického světa mě tehdy varovali: „Ty ses zbláznila? Teriéra? Ten ti doma všechno sežere, teriéři jsou šílení. Z toho se zblázníš, to ti corgi nestačili?“
V jednom ovšem měli pravdu. Zbláznila jsem se – ale čistou láskou k tomuto úžasnému plemeni. Skye terrier je v mnoha ohledech velmi podobný jezevčíkovi. Má svou vlastní hlavu, je vysoce inteligentní a člověk to s ním zkrátka musí umět. Oproti jezevčíkovi je však ještě o kousek aristokratičtější, mnohem klidnější, neuvěřitelně věrný a oddaný pouze své rodině. Jeho náklonost si musíte zasloužit, ale pokud se vám to povede, odměnou vám bude ten nejlepší přítel ze všech. Doma a ve společnosti o něm téměř nevíte, chová se klidně a tiše. Venku se ale dokáže proměnit ve střelu, když je potřeba, nebo je zkrátka jen báječným parťákem na pohodové procházky. Přijde mi, že se chová vždy přesně tak, jak zrovna v daný moment potřebuji. Moje okouzlení tímto plemenem bylo tak silné, že v roce 2025 do naší smečky přibyl další úžasný skajík, pes Elvis.
Dnes je můj chov postavený na pevných základech mojí rodiny a přátel, kteří kouzlu našich psů propadli spolu se mnou. Nejsem to totiž jen já, kdo doma prožívá každý nový příchod štěňátek na svět s obrovským očekáváním a čistou radostí. Do psů se bezhlavě zbláznila i moje mamka (která je má podle mě občas raději než nás 😊), můj manžel i náš syn. Místo toho, aby mě doma krotili, mě naopak motivují a povzbuzují k dalším chovatelským krokům. Nakonec musím být já ta jediná rozumná, která drží kormidlo a rozhoduje o tom, jaké další štěňátko obohatí naši smečku.
Za mým chovem stojí desítky let zkušeností, hluboký respekt k přírodě a bezmezná láska ke každému živému tvoru, který u nás přejde na svět. Mým hlavním cílem je odchovávat krásné, zdravé a povahově vyrovnané psy, kteří svým novým rodinám přinesou do života přesně takové štěstí, jaké moji psi dávají mně – každý boží den.
Děkuji z celého srdce všem, kteří můj příběh dočetli až sem. Nejraději bych o své smečce napsala celý román, ale to by se na webové stránky asi nevešlo. Bylo nesmírně těžké shrnout tolik let lásky a zážitků do jednoho článku, ale snažila jsem se opravdu jen ve stručnosti vybrat to nejdůležitější. Chci, aby naši budoucí majitelé věděli alespoň to základní o mně a o nás.
